Baskicko se vyznačuje hornatou krajinou s nedostatkem zemědělské půdy, ale v minulosti bylo bohaté na ložiska železné rudy a uhlí, a to jak v rámci svých hranic, tak i v blízkém okolí. Průmysl zde měl však vždy dlouhou tradici. Již v 16. a 17. století vzkvétal průmysl hutní, ocelářský a příbuzná odvětví, obrábění kovů různého druhu a stavba lodí. Průmysl se pak masivně rozšířil s příchodem západoevropské industrializace na přelomu 19. a 20. století. Baskové uzavírali významné obchody se zbytkem Evropy, zejména však s Anglií. Industriální expanze pokračovala až do 70. let 20. století, kdy většina západních zemí začínala čelit jak strmému navýšení cen pohonných hmot, tak zvýšené výrobní konkurenci nově industrializovaných zemí v Asii a na dalších územích.

Samotné město Mondragon bylo něco jako mikrokosmos těchto obecných baskických ekonomických tendencí.[1] Od začátku 20. století bylo domovem velké společnosti Union Cerrajera, výrobce zámků a produktů s tím spojených. Tato společnost byla dlouho jednou z nejdůležitějších průmyslových firem v Baskicku a již ve 20. letech minulého století měla více jak 800 zaměstnanců. Její existence přirozeně zvýšila počet podniků, které se zabývali kovoobráběním a podobnými obory v Mondragonu a jeho okolí. V době, kdy byla založena první mondragonská firma v 50. letech minulého století, měli obyvatelé v průmyslu již hluboké znalosti a dovednosti a přivykli rytmu a požadavkům života v těchto oblastech. Tyto okolnosti nám pomáhají pochopit, proč byla první mondragonská družstva průmyslovými podniky a ne zemědělskými, maloobchodními nebo společnostmi zabývajícími se spotřebitelskými úvěry, jak tomu bylo ve většině družstevních hnutí v různých částech světa. Ve skupině převládali prvních 35-40 let průmyslové podniky. Banka či družstevní záložna byla jednou z prvních družstev v tomto uskupení, ale zatímco se zdálo, že funguje jako běžná banka, byla založena, aby sloužila v první řadě průmyslovým podnikům a ne trhu retailového bankovnictví. Stručně řečeno, Baskicko obecně a oblast Mondragonu zejména, mají dlouhou průmyslovou tradici a ta měla nepochybně vliv na vznik a vývoj uskupení Mondragon.

Španělská občanská válka (1936-1939) také hrála důležitou roli v dějinách družstevního komplexu. Baskické provincie Biscay a Gipúzkoa zůstali loajální Španělské republice – která slíbila Baskicku větší autonomii – a která bojovala proti Frankovi a jeho fašistické armádě. Válka tak byla zároveň občanskou válkou mezi samotnými Basky. Ti, kdo podporovali Franka a jeho stranu – a bylo jich hodně – si užívali výhod vítězství a nacionalisté a republikáni trpěli důsledky své porážky.

V roce 1941 do tohoto prostředí chudoby a útlaku, a kdy byl zbytek světa ponořen do druhé světové války, poslal arcibiskup z města Vitoria do Mondragonu proreformního mladého kněze, Otce Josého María Arizmendiarrieta. Zatímco plnil své povinnosti faráře, Arizmendiarrieta se také začal věnovat praktickým činnostem a zároveň se nadále vzdělával v oboru sociálních věd, filozofie a teologie. Organizoval všechny druhy místních spolků a neformálních skupin všech věkových kategorií, obvykle pod ochrannou záštitou církve – která v té době byla v podstatě bezpodmínečným spojencem, ne-li přímo součástí Frankova režimu – a zahájil nebo řídil nespočet projektů pro místní rozvoj. Ve skutečnosti se věnoval něčemu, co by se dalo nejlépe popsat jako organizace komunity, ačkoliv nikdy nenabádal lidi, aby přímo napadali lokální nebo národní politické a silné ekonomické struktury. Málokdy, pokud vůbec, mluvil o odporu, spíše o svépomoci, rozvoji, zodpovědnosti, místní iniciativě a závazcích vůči komunitě.

Angažovanost je další znak, který definuje jeho aktivity v Mondragonu. Povzbuzoval místní spolky k samostatnému řízení, aby převzali iniciativu, sami založili formální či neformální uskupení, aby si plánovali schůzky, vybírali své vlastní vedení a hnali vedoucí pracovníky k zodpovědnosti.

Vzdělání viděl jako jeden z jeho nejdůležitějších úkolů v rozvoji komunity. Jelikož v Mondragonu v té době neexistovalo žádné středoškolské vzdělání, tak v roce 1943, pouhé dva roky po jeho příjezdu, s pomocí několika místních obyvatel, založil malou odborně technickou školu pro dospělé. Škola se rozrůstala a rozšiřovala své aktivity a postupně se stala v tak malém městě poměrně zásadní organizací a v 50. letech minulého století již měla stovky studentů. Později na ní odmaturovalo mnoho vedoucích pracovníků první generace a tak tomu bylo i další desetiletí.

Kněz byl čím dál otevřenější a zastával katolickou sociální doktrínu v ekonomické sféře. Tato doktrína byla kritická ke konvenční kapitalistické ekonomice, obchodní praxi a pracovním vztahům, a dožadovala se větší spolupráce, ekonomické spravedlnosti, závazkům ke komunitě a možnosti lidského rozvoje a to jak v ekonomice obecně, tak zejména ve struktuře a fungování podniku.

Jádro skupiny tvořili převážně mladí lidé, kteří se stali Arizmendiarritetovými stoupenci a dokonce i učedníky. Pět členů a zároveň absolventů jeho technické školy, pokračovalo ve studiu a získalo inženýrský titul prostřednictvím korespondenčního kurzu a začalo pracovat v již zmíněné společnosti Union Cerrajera, jež byla hlavním byznysem v Mandragonu. Navrhli vedení spoluúčast pracovníků a jejich podíl na zisku, ale management s tím nechtěl mít nic společného. Brzy se dostavilo zklamání a všech pět jich Union Cerrajera opustilo, aby začali pracovat na svém vlastním projektu. V letech 1955-56 založili podnik, který vyráběl jednoduchá topná tělesa a nazvali ho Ulgor, což byla zkratka tvořená počátečními písmeny jejich příjmení. Ulgor při svém založení v roce 1955 neměl žádné formální družstevní struktury, ale opět s pomocí Arizmendiarritetova průzkumu a jednání s vládními úředníky se podařilo vytvořit a formalizovat během několika příštích let strukturu družstevní korporace.

Koncem 50. let a počátkem 60. let minulého století se španělská ekonomika výrazně zotavila z devastace a izolace občanské a po, z dnešního pohledu, neuvážených krocích realizovaných frankovým režimem po druhé světové válce. Obyvatelé šetřili a zvyšovali se jim disponibilní příjmy. Nově vzniklé podniky našli relativně dobrý místní a regionální odbytiště pro své zboží a Ulgor nebyl žádnou výjimkou. Co víc, španělský trh byl během frankistického režimu chráněn vysokým clem. Vysoké clo drželo většinu zahraničního zboží z dosahu mnohých spotřebitelů, ale relativně otevřená tržní ekonomika ve Španělsku vytvořila značnou možnost pro růst konkurence. A tak se nová družstva Mondragonu mohla usadit a dostát jisté obchodní zralosti v relativně bezpečném ekonomickém prostředí.

Ulgor zažil značný úspěch, stejně jako mnoho jiných firem, které byly vytvořeny přáteli, spolupracovníky nebo jinými osobami, kteří následovali jejich příklad. Ve skutečnosti netrvalo dlouho a ve skupině došlo k rychlé diverzifikaci od domácích spotřebičů ke kovaným a slévárenským výrobkům, elektrickým a průmyslovým komponentům a obráběcím strojům. Tato diverzifikace nesmírně pomohla v pozdějších letech. V případě, že byl dosažen spodní bod obratu nebo došlo k nějakým jiným problémům, pracovníci-členové mohli podle potřeby přejít z jedné společnosti do druhé.

Ještě jeden fenomén nejspíš pomohl v tomto historickém kontextu založit nové podniky. Převládající ekonomické podmínky ve Španělsku a tolerance katolické církve v rámci Frankova režimu, významně napomohlo úspěchu mondragoského družstva během 50. a 60. let. Stručně řečeno, celá řada různých vlivů přispěla k úspěšnému založení první družstevní společnosti v Mandragonu: charismatický vůdce pracující v prostředí s velmi silnou průmyslovou tradicí; rostoucí tržní ekonomika chráněná clem; a v neposlední řadě sociální reakce, které měli snahu rozvíjet oblasti se sociální a ekonomickou autonomií na Frankově autoritativním režimu. Všechno toto, spolu s efektivními obchodními operacemi zajistilo podnikům Mondragon ziskovou marži během prvních desetiletí nebo i déle. Podniky se mohli etablovat; skupina byla schopna financovat značnou část svého růstu z výdělku a novým institucím se dostávalo potřebné podpory, aby se postavily na vlastní nohy.

I přes dobré výdělky v prvních letech Arizmendiarrieta brzy skupinu přesvědčil, aby si zajistila přímý zdroj kapitálu – svou vlastní družstevní banku – a v roce 1959 jim pomohl založit Caja Laboral Popular (Lidová banka pracujících). Jeho následovníci s tím zpočátku nesouhlasili, cítili se přepracováni, protože museli zkonsolidovat své nové podniky, ale kněz je nakonec přesvědčil. Caja Laboral hrála klíčovou roli v rozvoji družstev v průběhu další generace. V příštích letech byl založen značný počet dalších podpůrných institucí a často, alespoň z části, z podnětu Arizmendiarriety.

Arizmendiarrieta pracoval na polytechnické škole a nadále ovlivňoval dění v družstvu a to až do své smrti roku 1976. Jeho život a myšlenky jsou pravidelně oslavovány v rámci mondragonské sítě a řadou jejích členů.

[1] Generational Perspectives on Employee Ownership: The Relationship between Age and Satisfaction with Cooperative ownership in Mondragón by Frederick M. Freundlich, 2009